Výzva Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska České biskupské konferenci, aby vyzvala k rezignaci na členství v Radě České televize Hanu Lipovskou a Maxe Kašparů, reakce tiskové mluvčí biskupské konference na tuto výzvu a diskuse na sociálních sítích vyvolávají otázky po zodpovědnosti. Zodpovědnosti za návrhy kandidátů a za jejich jednání.
Když pominu trapnou slovní ekvilibristiku, kterou se mluvčí biskupské konference nešikovně snaží vysvětlit, že biskupská konference kandidátku „jen“ navrhla, ale nechápala ji při tom, jako „svoji“ kandidátku, říká prohlášení, že biskupská konference nezodpovídá za jednání toho, koho navrhla nebo ty, kdo v ní působí nebo se k ní hlásí. Formálně vzato je to pravda. Podle Zákona o České televizi nesmí člen Rady ČT při výkonu své funkce vystupovat jménem žádných stran, hnutí či občanských sdružení nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů. Tedy ani za ty, které je nominovaly. Znamená to ale, že nominující organizace nemají cítit žádnou ani morální zodpovědnost za to, koho navrhly a jak v Radě působí?
Současná právní úprava vznikla po televizní krizi na přelomu roku 2000 a 2001. Už lednu 2001 Sněmovna v reakci na velké demonstrace přijala změnu zákona, podle níž „návrhy kandidátů na členy Rady předkládají Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. Touto změnou mělo být dosaženo toho, aby v Radě zasedali reprezentanti různých součástí společnosti nikoliv zástupci politických stran. Od té doby se opakovaně diskutuje o tom, jestli by zákon přímo neměl vyjmenovat reprezentativní organizace, které by navrhovaly kandidáty pro volbu sněmovnou nebo by jimi už přímo obsazovaly místa v Radě bez následné volby parlamentem. Oba tyto způsoby v zahraničí fungují.
Stávající úprava zákona i uvažované změny vycházejí z předpokladu, že navrhující subjekt důkladně zváží, koho navrhuje. Že kandidáta zná, že ho považuje za dobrého ba nejlepšího možného. Zákonodárce bezpochyby neměl na mysli, že navrhovatel bude v roli formálního předkladatele bez odpovědnosti za navrhované jméno. Takový postoj je v zásadním rozporu se smyslem této zákonné úpravy a okolností jejího přijetí. Nominující organizace nese plnou odpovědnost za to, koho nominuje a morální odpovědnost za následné působení svého nominanta. Nesmí ho úkolovat, nesmí po něm vyžadovat, aby jednal podle jeho pokynů, ale nepochybně se může veřejně vyjádřit k jeho práci, pochválit ho, pokárat i vyzvat k rezignaci, pokud jeho působení neschvaluje.
Dnešní systém volby probíhá formálně tak, že kandidáti předloží své kandidatury sněmovně. Volební výbor pak ze všech kandidátů vybere ty podle svého soudu nejlepší a předloží je k hlasování Sněmovně. Ta z nich zvolí Radu ČT. Při svém výběru se poslanci ve výboru rozhodují podle ústního slyšení kandidátů, jejich životopisu a důležité pro ně nepochybně je i to, kdo kandidáta do Rady navrhuje. Na plénu sněmovny se už poslanci z dodaných podkladů mohou rozhodovat jen podle životopisu kandidáta a právě i podle organizace, která ho navrhla.
Pokud tedy dnes mluvčí biskupů vysvětluje, že kandidátku nepovažovali za „svou“, říká nám tím, že svým návrhem poslance uvedli v omyl, neboť ti se nepochybně rozhodli dát kandidátce hlas i pro to, kdo ji nominoval. Těžko mohli předpokládat, že tak důstojná organizace, jakou je biskupská konference, kandiduje někoho, koho nepokládá za svého kandidáta. Je-li tomu ale opravdu tak, a pokud biskupská konference nyní vnímá působení kandidátky, kterou sice navrhla, ale současně nepovažovala za svou, za chybné, je to o důvod více, vyzvat ji k rezignaci, případně vyzvat sněmovnu k jejímu odvolání.
